Jak jsme hledali pozemek a málem skončili úplně jinde

Když jsme se definitivně rozhodli, že chceme stavět vlastní dům, přišla na řadu jedna z nejdůležitějších věcí – najít místo, kde vlastně bude stát.

Na začátku jsme měli poměrně jasnou představu. Chtěli jsme pozemek někde v okolí Pelhřimova a ideálně se vejít do 1 milionu korun.

Tak jsme začali hledat.

A hledali.

A hledali. 😄

Poměrně brzy jsme narazili na starší dům s pozemkem, který se nám na první pohled opravdu líbil. Místo bylo hezké, velikost nám vyhovovala a prakticky všechno odpovídalo tomu, co jsme v té době hledali.

Jen jedna věc nám byla trochu divná. Na kraji pozemku, hned vedle vody, byla navršená hlína vysoká přibližně metr až metr a půl.

Nejdřív jsme si mysleli, že jde jen o nějaký starý násyp nebo zbytek terénních úprav. Jenže nám to nedalo, a tak jsme začali pátrat dál.

Podívali jsme se na starší fotografie a mapové podklady a zjistili jsme, že tohle místo už v minulosti bylo pod vodou. V tu chvíli nám došlo, že ta navršená hlína tam nejspíš není náhodou, ale slouží jako hráz pro případ, že přijde další povodeň.

Tak jsme otevřeli záplavové mapy.

A tam už moc důvodů k radosti nebylo. 😄

U pozemku se objevovala prakticky všechna možná povodňová rizika, takže jsme si řekli, že tady raději riskovat nebudeme a hledali jsme dál.

Další zajímavá nabídka byl dům s pozemkem za přibližně 500 000 Kč.

Na první pohled luxusní cena.

Jenže samotný pozemek měl kolem 500 m², ze všech stran sousedy a prakticky žádné soukromí. K tomu byla ve špatném stavu studna i elektroinstalace. Reálně by tak nejspíš dávalo největší smysl celý dům zbourat a začít od začátku.

Cena sice byla krásná, ale postupně nám docházelo, že samotná nízká pořizovací cena ještě neznamená, že je to dobrá koupě. Takže znovu hledat.

Potom jsme našli něco úplně jiného. Pozemek měl přibližně 3 000 m², z toho kolem 1 000 m² bylo určeno k zastavění. Byla tam nově vybudovaná voda i elektřina a v podstatě jediné, co chybělo, byla kanalizace.

Cena byla 1,5 milionu korun. To už bylo o dost víc, než byl náš původní milionový limit. Jenže oproti předchozím pozemkům to bylo něco úplně jiného. Obrovský prostor, pěkné místo a v létě nádherná příjezdová cesta z hlavní silnice.

Člověk měl pocit, že může skoro jen přijet, vyřídit papíry a začít stavět.

Byli jsme nadšení. Na pozemku byla cedule s telefonním číslem, a tak jsme začali zjišťovat, kdo ho vlastně prodává. Samotného majitele jsme podle čísla nenašli, ale dostali jsme se k pánovi, který nám vysvětlil, že majitelem je jeho bratr a on mu s prodejem pomáhá.

Začali jsme tedy řešit podrobnosti a první formality kolem koupě. Pak jsme se samozřejmě podívali do katastru. A přišlo další překvapení.

Majitel byl vysokoškolsky vzdělaný člověk z medicínského prostředí, který měl trvalé bydliště až v Hondurasu. V tu chvíli jsme si zase říkali:

Co je tohle zase za vtip? 😄

Po těch předchozích zkušenostech už jsme byli trochu nedůvěřiví, takže jsme si všechno několikrát ověřovali a na případnou koupi se snažili připravit tak, aby nás nemohlo čekat žádné nepříjemné překvapení.

Nakonec ale všechno vypadalo v pořádku a pozemek se začal připravovat k prodeji.

Mezitím napadl sníh. Chtěli jsme se jet podívat na pozemek a také na okolní přírodu, protože v létě se nám místo opravdu líbilo.

Jenže asi deset kilometrů před pozemkem se silnice začala postupně ztrácet pod sněhem. Zjistili jsme, že se tam v zimě cesta pouze protahuje pluhem a sype kamením. Najednou jsme zase stáli před další otázkou.

Chceme opravdu bydlet tady?

Chvíli jsme byli na rozpacích, ale nakonec jsme si řekli, že i tohle zvládneme. Pozemek se nám líbil natolik, že jsme byli ochotní přijmout i horší zimní dostupnost. Tak jsme dál čekali na smlouvu.

Dny běžely. Potom týdny.

A jednoho rána mi zazvonil telefon.

Pán, se kterým jsme celou dobu prodej řešili, mi oznámil, že jeho bratr – majitel pozemku – zemřel. V tu chvíli se celý prodej zastavil.

Najednou jsme vůbec nevěděli, co bude dál. Jak dlouho potrvá dědické řízení?Bude pozemek vůbec ještě na prodej? A pokud ano, za jakou cenu?

Mezitím začaly ceny pozemků růst a my jsme jen čekali na další informace. Pán nás asi měsíc uklidňoval, že by všechno mělo být v pořádku a že se pozemek po vyřešení dědictví prodá. Pak ale přišla zpráva, že pozemek zdědí děti původního majitele.

A jejich představa o ceně byla 2,5 milionu korun. Z původního rozpočtu do jednoho milionu jsme se tak dostali na dva a půl. To už pro nás bylo opravdu hodně.

Pozemek byl pořád velký a krásný, ale začali jsme si říkat, jestli už nedává větší smysl poohlédnout se znovu jinde. A tak jsem zase otevřel inzeráty.

Jednoho rána, ještě než jsem šel do práce, na mě vyskočila nová nabídka.

Pozemek u Kamenice nad Lipou. Přibližně 1 400 m², cena kolem 1,5 milionu korun, nově připravená voda i elektřina. Najednou jsem měl zase pocit, že tohle by mohlo být ono.

Přítelkyně se na něj ještě ten den odpoledne jela podívat. Pozemek byl lehce ve svahu, ale nijak nás to neodradilo. Od hlavní silnice je přibližně kilometr, přitom je všechno důležité dostupné pěšky a samotné místo se nám líbilo.

Tentokrát jsme se rozhodovali opravdu rychle. Ještě ten samý den jsem zavolal makléřce. Když telefon zvedla, prakticky první věta ode mě byla:

„Ten pozemek bereme.“ 😄

Chvíli bylo na druhé straně ticho, protože asi nečekala, že to půjde tak rychle. Potom jsme ještě doladili konečnou cenu, potřebné papíry a všechny věci kolem koupě. A přibližně o 2 měsíce později už byl pozemek oficiálně náš.

Když se na všechny ty pozemky podívám dnes, s mnohem většími znalostmi a se vším, co jsem od té doby o stavbě, pozemcích, sítích, přístupu, vodě nebo terénu nastudoval, jsem vlastně rád, že jsme ani jeden z těch předchozích nekoupili.

Tenkrát jsme samozřejmě spoustu věcí vůbec nevěděli. Viděli jsme hezký pozemek, dobrou cenu nebo velkou plochu a byli jsme schopní se nadchnout pro něco, u čeho bych dnes už po pár minutách začal hledat problémy. 😄

Když si dnes vzpomenu, do čeho všeho jsme byli tehdy ochotní se pustit, říkám si, že jestli nade mnou někde stál anděl strážný a celou dobu to sledoval, musel se při některých našich nápadech pořádně chytat za čelo. :D

A pokaždé, když už to vypadalo, že nějaký pozemek bude náš, se objevilo něco, co nás zastavilo. Povodně. Malý pozemek. Špatná dostupnost. Dědictví. Vyšší cena. V tu chvíli nás to samozřejmě štvalo a měli jsme pocit, že máme prostě smůlu.

Dnes to ale vidím úplně opačně. Možná nám právě všechny tyhle překážky zabránily udělat rozhodnutí, kterého bychom později litovali.

A ten náš anděl strážný si asi nakonec řekl, že už má dost našeho hledání, a raději nám jednoho rána hodil před oči inzerát na pozemek u Kamenice. 😄

A právě tam dnes plánujeme náš dům. 🏠