Pozemek aneb vše se točí kolem peněz...

Na začátku byl byteček jako klícka. Před 12lety, kdy jsem se seznámil s mou budoucí partnerkou a mou stávající ženou, jsem měl v hlavě tak málo místa, že se mi tam sotva vešla škola a domácí práce. Není se čemu divit. Hlavu máme jenom jednu, a když v ní máte kalendář nejrůznějších akci a do toho si máte pamatovat, kdy vám co kdo řekl, a jak to můžete použít na ostatní, nezbyde tam prostě moc místa na to, myslet v časovém horizontu větším než 24hod. Můj mozek, ač se to nezdá, pracoval zatím za mě. Prostě si vydedukoval, že mi hlavu naplní představami o skvělém životě bez zábran a problémů. , V krásném věku 18let a mokrých papírech vám k dokonalosti chybí jediné, a to je auto. Ne, neodbíhám od tématu stavby, jen čtěte dál. No, a jelikož auto v rodině bylo a na svoji dobu vcelku dobré, nemusel jsem řešit financování mého auta, prostě jsem si auto bral od rodičů, jak se mi zachtělo a palivo rostlo na stromech (platili rodiče). A tak se má touha ubrala ke směru koupit si pořádné dělo. Těsně před dostudováním, mě dokonce kontaktovala jedna firma, že má o mě jako zájem a že můžu hned po studiu nastoupit u nich. No proč ne! Vydělám peníze a koupím si pořádný lapač holek. Čas plynul a já úpěnlivě šetřil. Po nějaké době, když už jsem měl něco našetřeno, převrátily mi život pudy. Seznámení s moji partnerkou, dnes manželkou, si žádal něco víc, než auto. To si žádalo mít vlastní byt. Když zapne srdíčko, mozek vypíná. Naštěstí v té době si můj otec přestavoval baráček na vesnici, kam se chtěl vrátit. Město nikdy neměl moc rád. A tak mi uvolnil byteček 2kk, který tehdy ještě vlastnilo město. Po nějakém tom čase, když už jsme s partnerkou spolu bydleli, začal jsem toužit po bytě, kde bych byl pánem, bytě, který mi bude říkat pane a který si uzpůsobím k obrazu svému. Jelikož jsem měl něco našetřeno, původně na nové auto, teď se to hodilo, jako kafe po ránu. Po komplikacích s prodejem (už jsem si zvykl, že nic nejde hladce), mi konečně má první nemovitost, říkala „pane“. Byl jsem na sebe hrdý. Teď ještě zaplatit těch 84 splátek a budu spokojený. To vše je ale už pryč a jak člověk moudří, v mém případě, dostává za uši, uvědomí si, že to pořád ještě není ono a začne si všímat věcí, které dřív neviděl. Jak mají lidi v zahrádkách pěkně střižený trávník, jak mají pěkně upravenou zahrádku, jak si chodí na zahrádku pro svoji vlastní zeleninu, jak si tam hezky hrají s dětmi. To všechno se vám pomalu, ale jistě dostává pod kůží, až to vyvrcholí v rozhodnutí, že vy chcete mít taky něco takového a že to budete mít hezčí a lepší než všichni ostatní. A s tímto rozhodnutím vykročíte do zítřka. Maximálně, protože zítra se seznámíte s realitou, jak je všechno okolo vás strašně drahé a že nechápete, jak to všichni dělají, že staví, mají děti a ještě nové auto. Odpověď je prostší, než se mi zprvu zdála. Prostě se zadluží. Co teď? Zadlužit se taky nebo mít své jisté. Po návštěvě kamaráda co si baráček už postavil a důkladně mě seznámil s tím, co už udělal, co dělat ještě bude a co se mu fakt povedlo, ve mně chytli saze. Zadlužíme se taky! Tohle za to prostě stojí. Přítelkyně vypadala, jako jedna z těch voskových figurín, asi musela vstřebat můj geniální nápad :). Naše finance byly nenávratně utopeny v našem bytě, který jsme stále ještě spláceli, a tak jsme nevěděli kudy kam. Jediné reálné východisko bylo doplatit dluh na bytě a půjčit si na pozemek. O byt jsme přijít nechtěli. Je to taková naše pojistka do budoucna, kdyby se něco zvrtlo nebo do budoucna, jako startovací pozice pro naše děti. To co následovalo je více méně popsáno v mém prvním článku. Tímto bych chtěl poděkovat mému podvědomí a mozku za jeho geniální plánování od mých 20let, bez něj bych dnes bydlel v nějakém pronajatém bytě a láteřil nad tím, jak je nájem drahý a proč jsem si nešetřil na svůj. Současná pozice není nijak růžová, ale máme s manželkou splacený byt a za 2 roky pozemek, co jsme si loni koupili. No a pak s čistým štítem do hypotéky :D do baráčku.