Plochá střecha svépomocí: zkušenosti, chyby a jedno azurové překvapení

Celou zimu jsem se o ploché střechy intenzivně zajímal, studoval zkušenosti ostatních a postupně si v tom začal dělat jasno. Výsledek mého „výzkumu“ byl zhruba následující:

EPDM mi vyšla jako technicky nejlepší varianta. Zároveň ale nejdražší a hlavně prakticky nerealizovatelná svépomocí.

PVC fólie je věčná...říkalo se před 10 lety. Dnes už se spíš mluví o tom, že při perfektním provedení má životnost kolem dvaceti let. Nejvíc rekonstrukcí je u hodně starých asfaltových střech, nebo u relativně mladých, ale špatně provedených PVC. Navíc starší PVC je obtížně svařitelná při případných opravách.

Nakonec jsem se rozhodl pro asfaltové pásy. Důvody:

• S prací s asfaltovými pásy už mám určité zkušenosti.

• U mé střechy se díky lepenému systému vyhnu nutnosti mechanického kotvení.

• Nad domem jsou stromy a případný defekt způsobený spadlou větví se dá snadno opravit. Oproti PVC je navíc asfalt mechanicky odolnější.

• A v neposlední řadě – nechtělo se mi učit úplně novou technologii, u které není moc prostoru pro chyby.

Po dokončení stropu jsem docela spěchal s navařením asfaltových pásů, které zde plní funkci parozábrany. Navařil jsem je na betonovou desku a vytáhl je až na atiky. V té době byl plán takový, že nastoupí realizační firma a střechu kompletně dodělá.

Jenže plány se změnily a dům si na hotovou střechu musel ještě celý rok počkat. Paradoxně tak měl téměř hotový interiér dřív, než byla dokončená střecha.

Přes zimu jsme na střeše získali nečekaný bonus – parádní soukromé kluziště. Aspoň si tak děti mohly trochu zabruslit. 🙂

Původní projekt počítal s tím, že obdélníková střecha bude tvarovaná do dvou jakýchsi trychtýřů, které budou svádět vodu do dvou vpustí. Z tohohle poměrně složitého tvaru jsem měl trochu respekt. Proto jsem si vymyslel vlastní řešení: dvě nakloněné roviny, které svádějí vodu do úžlabí vedeného středem střechy - model panelák.

Nevím, jestli je to nejlepší možné řešení. Víc střech jsem zatím nedělal, takže nemám moc s čím srovnávat. Každopádně to funguje, a to byl hlavní cíl.

Začal jsem tím, že jsem prošel celou střechu a metr po metru měřil odchylky od roviny. Vytvořil jsem si takovou malou „topografickou mapu“ střechy, díky které jsem si mohl zvolit správnou referenční výšku. Tedy takovou, abych nezačal v místě, kde je třeba centimetr hluboký lavor, a pak nemusel všechny polystyreny o centimetr seřezávat. Nebo naopak.

Když jsem měl referenční výšku jasnou, pustil jsem se do úžlabí. Nejprve jsem přilepil řadu EPS desek přesně v dané linii úžlabí a v rovině. Na ně jsem pak lepil XPS desky vyřezané do tvaru úžlabí.

Nakonec přišly na řadu samotné vpusti. Ty jsou elektricky vyhřívané proti zamrzání a zároveň nehorázně drahé. Zpětně viděno bych se na vyhřívání klidně vykašlal a dal obyčejné vpusti.

Podél tělesa úžlabí jsem si z ipy navařil zhruba deset centimetrů vysoké „hrázičky“. Ty jsem dělal vždy po dokončení jedné etapy (cca čtvrtiny střechy). Sloužily k tomu, aby v případě deště nenatekla voda pod už hotovou část, pokud ještě nebyla uzavřená celá střecha.

V dalším kroku jsem se pustil do lepení polystyrenu v celé ploše sekce, kterou jsem chtěl ten den dokončit. Postup byl pořád stejný: nastříkat pěnu, položit první vrstvu EPS, znovu nastříkat pěnu, druhá vrstva EPS, zatížit kbelíky s pískem, zkontrolovat rovinu… a tak pořád dokola.

Desky jsem se snažil klást křížem a s posunem, aby se eliminovaly svislé spáry, a tím i tepelné mosty. Ne vždy se to dařilo. Výsledkem každopádně byla rovná plocha z EPS, ze které se dalo dál vycházet.

Pak už to vypadalo jednoduše – na hotovou rovinu stačilo přilepit spádové klíny a nakloněná rovina byla na světě. Jenže…

V ten moment jsem zjistil, že zatímco já si hraju na strojaře a rovinu ladím skoro na milimetr, spádové klíny jsou z výroby nařezané s tolerancí klidně ± 5 mm. Každý kus měl trochu jiný spád. Pár telefonátů s výrobcem proběhlo, ale nebyl čas ptát se kdo je kdo a musel jsem si poradit.

Takže následovalo přebírání klínů, jejich různá kombinace, aby k sobě aspoň trochu pasovaly, a nakonec stejně přišla na řadu škrabka. Střechu jsem musel celou znovu projít a klíny zbrousit do nějakého rozumného tvaru.

Na takto připravené části střechy jsme se konečně mohli pustit do lepení první vrstvy krytiny – asfaltového samolepicího pásu. Pásy jsem pokládal „po vrstevnici“ a spoje dělal „po vodě“. To znamená, že se začíná pásem v nejnižším bodě střechy a další pásy se postupně kladou výš.

Po obvodu střechy jsem pak tuto první vrstvu spojil (lehce natavil) s pásy parozábrany, které byly vytažené až přes atiku.

Při práci s hořákem jednoznačně doporučuji mít po ruce hasicí přístroj. Já na to při svařování první vrstvy krytiny s parozábranou málem doplatil. Zapomněl jsem, že kousek vedle je čerstvě zapěněná spára.

Situaci nakonec vyřešil kbelík s pískem, který byl shodou okolností poblíž – hasičák jsem měl samozřejmě na druhém konci střechy. Kdyby tam nebylo ani jedno, mohlo to dopadnout hodně špatně.

Se samolepicím pásem se pracovalo překvapivě dobře. Vždy jsme roli roztočili a nechali nahřát sluncem, aby se vyrovnal. Pak jsme ho přesunuli na finální pozici, uprostřed pásu přeřízli separační folii a zatímco jeden vytahoval folii, tak druhý pás přitlačoval a uhlazoval, aby se pás nepohnul nebo nevznikly vlny. Zpočátku jsem byl dost skeptický, ale "samolepka" drží na EPS opravdu fest.

Zároveň jsem si ověřil, že hodně záleží na konkrétním typu pásu. Ve stavebninách jsem jednou dokupoval jednu roli nějakého random samolepicího pásu a to byla tragédie. Špatně lepil, byl nepoddajný, lámal se… zkrátka odpad.

Asfaltové lemy vpustí a prostupů jsem přivařil už na tuto první vrstvu. Vznikl tak sendvičový spoj: spodní vrstva – lem – vrchní pás.

V tomhle stavu už jsem se nemusel bát zatékání.

Jakmile byla plocha střechy pokrytá první vrstvou pásů a ty byly po obvodu spojené s parozábranou, mohl jsem se pustit do zateplení atik.

Z boční strany atiky je přilepené a přikotvené EPS. Na něj jsem nalepil náběhové klíny z minerální vaty a na samotnou korunu atiky pak přišlo XPS, které jsem zároveň přikotvil.

Standardně se v tomto místě používá OSB deska, ale nějak se mi nezdálo dávat na střechu materiál, který vodu zrovna nemusí. Navíc jsem počítal s tím, že atika nebude mít klasické oplechování, takže absence OSB desky tady nevadila. Ale to je téma na jiný článek.

Na takto připravený podklad jsem následně nalepil první vrstvu ze samolepicích asfaltových pásů. V tomto případě jsem pásy vždy lehce nahřál plamenem, aby se k podkladu co nejlépe přichytily a časem se nezačaly odchlípávat.

Napojení na plochu střechy jsem pak opatrně přivařil tak, aby došlo ke spálení krycí vrstvy pásu a vznikl kvalitní a těsný spoj.

Na podkladní vrstvu jsem pak natavoval finální asfaltový pás s posypem. Opět jsem si hlídal, aby byly spoje vedené „po vodě“ a zároveň aby se nepotkávaly se spoji první vrstvy.

Technika natavování je v zásadě stejná jako u jakéhokoliv jiného „vaření ipy“. Jediný rozdíl je v tom, že se nesmí přehánět nahřívání spodní vrstvy. Stačí jen lehce spálit ochrannou fólii a většinu tepla směřovat do vrchního pásu. Přeci jen EPS pod první vrstvou nemá kdovíjakou tepelnou odolnost.

Na pomoc jsem si přizval taťku, který po spoji přejížděl válečkem a zasypával vyteklý asfalt posypem. Na zasypávání jsme se brzy vykašlali, protože jsem nesehnal zásypový materiál stejné barvy jako pásy a vypadalo to divně.

Pak už přišla jen finální vrstva na atiky – a střecha za necelých 200 tisíc korun byla hotová.

Jestli si teď říkáte, že mám divný vkus na barvy, tak ne – takovou barvu střechy jsem fakt nechtěl. Jenže tak to dopadá, když člověk objednává materiál přes internet.

Uvedená barva byla „modrošedá“, ale na obrázku vypadala prostě jako normální šedá. Když jsem pak naživo viděl tu azurovou, málem mě omyli. Situaci ještě vylepšilo to, že nebyl k sehnání zásypový materiál ve stejné barvě.

Jak jsem si u první vrstvy samolepicích pásů liboval, tak vrchní pásy mě už tolik nenadchly – a teď nemluvím o barvě. Rukama mi už prošly pásy od různých výrobců a rozdíly mezi nimi jsou opravdu velké.

Příště bych nejdřív si nejdřív koupil pár vzorků od různých výrobců, než bych objednal celou paletu. Pro neúspěšné kandidáty by se na stavbě určitě nějaké využití našlo.

Jinak mě ale žádné další zásadní chyby nenapadají. Práce to byla vlastně docela pěkná a musím říct, že jsem si ji i užil. A řeči o tom, že je to střecha, do které teče nebo teprve bude téct? Na ty se z výšky vy...smát.