Šalování, armování a betonování věnce ve spádu

U této pasáže jsem poprvé zažil pocit, že to prostě nezvládnu a raději to svěřím nějaké firmě. Dokonce jsem ji už poptával cenovou nabídku, ale nakonec jsem se kousnul a pustil do toho sám. Jsem přesvědčen, že právě v tuto chvíli se mi začaly objevovat první šediny.

Začal jsem tím, že jsem si vyrobil několik bednících dílců z dlouhých desek, které jsem pospojoval několika kratšími napříč, jak se to dělalo za starých časů. Tyto desky byly velmi těžké a manipulace v jednom byla nemožná, uchýlil jsem se proto ke koupi šalovacích desek na Bazoši, které jsem po akci opět prodal.

Jelikož měl být věnec vysoký 25 cm, tak ve vzdálenosti 25 cm od horního okraje desky jsem si co kousek nabil hřebíky, aby mi šalovací desky na nich držely na cihlách, než je pevně uchytím. Takto uchycené desky jsem 25 cm od vrchní hrany provrtal, do otvorů zasunul závitovou tyč, předem nařezanou na 36 cm, a z obou stran utáhl maticí s podložkou.

Případnou správnou výšku věnce jsem korigoval klínky pod závitovými tyčemi. Bohužel v mém případě se nedala využít vodováha kvůli spádu, vše jsem tedy hlídat pouze výškou na jižní straně, nižší výškou na straně severní a mezi těmito výškami provázkem. Před použitím závitových tyčí jsem zkoušel i variantu s vázacím drátem, ale ta se hrubě neosvědčila.

Jakmile jsem takto umístil několik desek z obou stran, provedl jsem jejich vyztužení následujícím způsobem. Měl jsem připravené dřívko o délce přesně 30 cm, kterým jsem si vymezil správnou tloušťku věnce, aby se nikde nerozevíral nebo nesvíral. Dřívko jsem vložil napříč mezi desky, tím si vymezil tloušťku a pomocí tří desek provedl takový rámeček, kterým jsem si ještě pojistil, že bude šalování držet správný tvar.

Lépe viditelné to bude na snímcích níže. Vše jsem spojoval vruty Rapi-tec, které není nutno předvrtávat. Značně jsem využil pracovní opasek, který mi věnoval jeden z kolegů. V něm jsem měl v jedné kapse matice, ve druhé podložky, v další kupu vrutů, pověšené kladivo a metr. Takto jsem se vyhnul neustálému seskakování dolů a nahoru, když jsem něco potřeboval.

Betonování věnce bylo doslova peklo na zemi. Odehrávalo se v den našeho odletu na krátkou dovolenou do Paříže, kterou jsme obdrželi svatebním darem. V tento den padal silný déšť se sněhem, foukalo, vše bylo mokré a klouzalo, všude byla souvislá vrstva vody a tak všechno elektrické také řádně kopalo, navíc mne hnala kupředu panika abychom vše stihli včas a neuletělo nám letadlo.

Na pomoc jsem si pozval jednoho z kamarádů a tchána. Beton do věnce jsem tentokrát objednal z nedaleké betonárky, jelikož jsem potřeboval pouze necelých 6 m3 a Polská Betonárka nabízí pumpu zdarma až nad 8 m3. Tak či tak by vyšlo levněji objednat 8m3 z Polska a vylít to na příjezdovku. Jakmile bylo vše připraveno, já jsem přidržoval hadici pumpy, tchán stahoval beton do roviny a kolega hutnil ponorným vibrátorem.

Mix byl vyprázdněn poměrně rychle, ale beton byl hustý, na některých místech ho bylo málo, jinde zase moc, proto jsme jej začali všichni rychle stahovat z míst, kde nadbýval, sbírat do kýblů a roznášet tam, kde chyběl. Když už začalo jít do tuhého, beton tuhnul, ruce křehly a čas odletu se blížil, nenapadlo mě nic lepšího, než ten beton narychlo shrnovat holýma rukama, protože nebyl čas.

Tohoto skutku jsem litoval ještě následujících 14 dní, jelikož mě beton poleptal a dlaně mi napuchly a extrémně se vysušily. Trochu betonu nám pochybělo, ale naštěstí jsme to vyřešili domícháním jedné várky ve stavební míchačce a bylo vybetonováno.

Ze samotného betonování nemám více fotek, jelikož podmínky ani shon mi neumožňovaly si to zdokumentovat a já byl rád, že jsem rád. S pocitem naprostého fyzického i duševního vyčerpání jsem se najedl, osprchoval a dal na čtyřhodinovou cestu do Prahy na letiště a ještě téhož dne v noci jsem již ulehal ke spánku v Paříži.