Proč jsme (jsem) se rozhodli stavět...?
Zdravím všechny stavebníky a dobrodruhy, kteří se k vysněnému domku vydali stejnou cestou, jako já. Jmenuju se Martin a společně, se svou manželkou Hančí a dcerami Elenkou a Emilkou, jsme se vydali na dlouhou cestu na jejímž konci na nás bude čekat - tedy doufejme - vysněný dům, ve kterém si budeme šťastně žít...
Ale abych začal pěkně od začátku. Pocházím z malé vesnice na okraji Prahy, kde jsem vyrůstal v dvougeneračním rodinném domě s velkou zahradou. Měli jsme psa, kočky, králíky, slepice...a jednou dokonce i čuníka. Zahrada nesloužila k rekreování a odpočinku, ale k hospodaření a pěstování zeleniny a ovoce...
Jako malý jsem mohl bezstarostně běhat venku, jak se mi zachtělo...na dvoře, na zahradě...po vesnici a okolí...Byla to neskutečná volnost, kterou jsem nevnímal...bral jsem to jako normální, běžnou věc. Na střední škole, kdy puberta byla v plném proudu se mé touhy a zájmy trošku přesměrovaly. Školu jsem měl v Praze a valná většina mých spolužáků z Prahy pocházela...Byly to typičtí povaleči, venkovem nepolíbení a já vidlák, který si přičichl k městskému stylu života.
Náplní volného času mých pražských spolužáků bylo vysedávání v parcích, popíjení lahváčů, vykuřování potají nakoupených kusovek v ověřených trafikách a kolektivní plivání do středu kruhu, ve kterém jsme stáli...Bože, to bylo tak super!
Jistě každý pochopí, že hospodaření na zahradě na klidné vesnici a veškerá pomoc rodičům doma byl neskutečný voprus! Abych měl co nejvíc času na vysedávání v pražských parcích, nechal jsem pro jistotu i fotbalu a všeho, co by mě mohlo od této neskutečné zábavy zdržovat! Zima byla horší, v parku se dalo sedět jen krátce, neboť brzy začaly mrznout prsty od toho, jak svíraly lahodnou kusovku. Proto jsme se přesunuli do ověřených pohostinství a barů, kde nechtěli vidět občanky. A takhle jsem to táhl celou střední...
Až na vejšce jsem přestal kouřit, vysedávání po hospodách mě už nebavilo a měl jsem první vážný vztah ( s mojí Hančí ;-) ), která měla byt na jižním městě v 10. patře paneláku z osmdesátých let, ze kterého se dohlédne až na Žižkov a kde žijeme dodnes.
Postupem času, s příchodem dětí, jak se člověk vyvíjí a stárne, začne mít zase trochu jiný pohled na Svět...V dnešní době, kdy se Svět v prd*el obrací, děti se bojíte samotné pustit ven a jste rádi že dojdou do školy a zpět domů, jen vzpomínám jaké to kdysi bylo...
Chtěl bych svým dcerám dát to, co jsem měl já...Klidné místo, domek se zahradou, kolem kterého bude běhat pes...kde nebudou mít strach jít ven...Dcerám je teď 9 let...snad to ještě stihnu, než dospějí...Přál bych si, aby zažily zbytek dětství alespoň z poloviny takový, jako jsem měl já. Mohl bych vysypat z rukávu dalších sto důvodů, proč chci z Prahy pryč, ale tohle je ten nejhlavnější...
Sdílet 
