Jak jsme se rozhodli koupit ruinu s potenciálem.

Bydlíme s přítelkyní a dvouletým synkem v třígeneračním domě s přítelkyně rodiči a babičkou. Společný pouze vchod a zahrada, jinak celé překrásně zrekonstruované velké podkroví  pro sebe, směšné náklady na bydlení. Naprostá idylka... tři roky. Na začátku roku 2016 však přišel "náraz" a soužití mezi generacemi přestalo fungovat. Takže nezbývalo nic jiného, než začít shánět jiné bydlení. Byt nepřipadal v úvahu, oba jsme z vesnice, takže rodinný domek byla jasná volba. V první fázi jsme byli oba jednoznačně pro novostavbu a od první chvíle jsem věděl, že to budu stavět svépomocí. Samozřejmně hlavně s myšlenkou co nejvíce ušetřit. Levý nejsem, nějaké menší zkušenosti se zedničinou mám, a práce se opravdu nebojím. Máme známého architekta, takže naštěstí byl po ruce odborník, který vyslechl naše myšlenky a vize a nastavil nám reálný obraz toho, jak to bude vypadat finančně. A moc nás nepotěšil. Chtěli jsme přízemní domek 4+1, 100m² plus dílna 40m² spojená s ním dohromady. Finanční limit do 2 000 000 i s pozemkem. Po pozemku jsme chtěli, aby byl v obci, ve které bude školka, škola (alespoň 1. stupeň), malý obchod, maximálně 30 km od Plzně, rozloha 500 - 1000m², ideálně rovinatý. Množství nabídek na internetu vytváří iluzi, že je opravdu z čeho vybírat, ale když přesně víte, co chcete, tak zjistíte, že tam není téměř nic. Každopádně pozemky dle našich požadavků se pohybovaly v ceně okolo 500 000 korun, a abych se vrátil k původní myšlence, architekt nám zkrátka řekl, že na takový domek je 1 500 000 prostě málo. Takže jsme museli slevit z našich představ a začali jsme hledat starý dům, umístěný na pozemku, který bude splňovat naše výše zmíněné požadavky. Vždycky budu zastávat názor, že postavit nový dům je to nejlepší řešení, jaké člověk může udělat. Bohužel v drtivé většině případů také to nejdražší. S našimi momentálními příjmy bychom si mohli dovolit novostavbu s pozemkem klidně za 3 500 000, banka by nám to klidně půjčila, ale mohli bychom si to dovolit teď. Ale hypotéka se splácí běžně 20 - 30 let. A vím co bude za 5 let, za 10 let? Budu zdravý? Budu mít pořád tak dobře placenou práci? To nikdo neví. Navíc plánujeme rodinu rozšířit a samozřejmně děti porostou a s nimi porostou i výdaje. A co pak? Proto ten limit 2 000 000 Kč. Splátky za takovou hypotéku jsou srovnatelné s cenou nájmu bytu a únosné i kdyby se snížily příjmy, nebo když se zvýší výdaje. Nechápu lidi, co skočí do nějakého vysokého úvěru s tím, že to teď zvládají splácet. Vůbec nepřemýšlí nad tím co bude a nemyslí na zadní vrátka. Nikdy nevíme, co nám život přichystá  Stačí se jednoho slunečného dne projet na motorce. Ten strom jsem o metr minul a skončil se zlámanýma nohama čtvrt roku doma.. naštěstí. Takže jsme hledali starší domek. S tím, jak má domek vypadat jsme byli benevolentnější. Prostě to muselo padnout do oka a rozumný poměr stav - cena. I přesto jsme toho moc nenacházeli. Během dvou měsíců hledání jsme se byli podívat na pár domcích, ale když to nebylo daleko, tak jsme přišli pozdě, nebo to v reálu byla naprostá hrůza. Nikdy nezapomenu na prohlídku domu o dispozici 2+1, kde žila pětičlená rodina a 8 psů, kteří mohli volně běhat ze zahrady kamkoli do domu, včetně postelí. Koště - hadr voda tam byly zcela neznámá slova. To se nedá ani popsat, to musí člověk vidět..brr.. Jak se možnosti neustále zužovaly a my chtěli neustále něco hledat, projížděli jsme nabídku pořád dokola, až jsem si rozklikl inzerát, který jsem vždy přešel slovy "TAK TOHLE NE!" a začal si pečlivě prohlížet fotky. Dům na první pohled vypadal příšerně, jako by se celý rozpadal, ale došel jsem k názoru, že je to tím, že někdo kdysi při vybourávání větších oken špatně založil střechu, která nelícovala s římsou domu a prohnulo se laťovaní střechy. Absence okapů na polovině domu způsobila rozpadání římsy na několika místech. Moc tomu nepřidalo ani to, že dům jsou v podstatě dva domy spojené dohromady s jinou výškovou úrovní střech bez fasády. Starší kamenná část pravděpodobně z 19. století, novější cihlová část cca z 30tých let 20. století, dlouhou dobu bez jakékoli údržby, takže na první pohled ruina, jak má být. Ale stále obývaný a uvnitř čistý, bez náznaků vlhkosti. Absenci fasády jsem bral jako výhodu - alespoň je jasné, z jakého materiálu to je postavené.  Uvažoval jsem tak, že střecha by šla pro svůj stav stejně pryč, srovnal bych výšku obou domů a dal na ně rovnou střechu a tím je opticky spojil do jednoho. Vnitřky vypadaly slušně, možná by šly zachovat, ale nebyla patrná dispozice. Byla k tomu krásná 2200 m² velká zahrada. Absolutně rovná a za ní jen pole a za polem les. Nádhera. A v obci, kde je slušná občanská vybavenost, 20 km od Plzně a 3 km od dálnice. Dokonalé umístění. Cena příznivá. Začalo se mi to moc líbit a přeposlal architektovi s nastřeleným rozpočtem, aby mi na to řekl svůj názor. Mezitím jsme se sebrali a jeli "očíhnout terén", protože jsme v Heřmanově Huti nikdy nebyli. Jen jsme vnímali odbočovací cedule s tímhle názvem u silnice. Zastavili jsme v centru a celé si ho prošli. No, upřímně už jsme viděli hezčí obce, co se týká dispozice, ale našli jsme krásně opravenou devítiletou školu, školku, tři obchody, doktora, vlakovou zastávku, autobusovou zastávku, prostě všechno, co budeme potřebovat pro běžný život. Nehledě na obrovské množství pracovních příležitostí v okolí. "Tak vybavenost dobrá" řekli jsme si a vydali jsme se pěšky k vyhlídnutému domku, který byl úplně na kraji obce, abychom si vyzkoušeli, co budeme muset absolvovat při potřebě dostat se do centra -  a především naše děti, až budou cupitat do školy. To byl důvod proč jsme chtěli školu v místě - odmítáme dělat dětem taxikáře. Ne proto, že jsme krkavčí rodiče, ale proto, že to je naprosto zbytečná komplikace běžného života, obzvláště, když budeme oba v práci. Až budou na to dost velcí, prostě si dojdou. A ne jen do školy, ale i na kroužky, za kamarády... Za 15 minut chůze v tempu našeho prcka jsme došli k onomu domku, který vypadal úplně stejně strašně jako na fotkách. Došli jsme téměř až k němu po chodníku, což jsme v rámci bezpečnosti dětí velice ocenili. Heřmanka u nás co do praktičnosti vyhrála s plným počtem bodů. Architekt mi nadšeně odepsal, že moje představa je opravdu reálná, ale nyní by to chtělo hlavně vidět, aby se mohlo zjistit, v jakém technickém stavu budova je. Zejména po statické stránce. Už na fotkách je vidět jedna větší prasklina nad oknem, bůhví, kolik jich tam ještě bude. Tak co jednoduššího udělat, než zavolat makléřovi a dohodnout si s ním prohlídku. Nadšení pořád stoupalo. Po telefonátu s makléřem jsem zase vychladl: "Dům je již zamluvený", ozvalo se mi do telefonu. "No, co se dá dělat, ale pokud by to z jakéhokoli důvodu nevyšlo, určitě se mi ozvěte!", říkám a totálně rozladěný pokládám telefon. Nezbývalo nic jiného, než opět projíždět inzeráty a hledat. Protože se opravdu nic nenacházelo, několikrát jsem ještě otravoval volaného makléře mailem, aby se určitě ozval, když to neklapne. Poslední mail zněl: "Mám Vás v podvědomí, ale budeme během tohoto týdne již podepisovat kupní smlouvu, takže s tím už spíše nepočítejte." To pro mě byl konec veškerých nadějí.  Chvíli na to jsme našli ještě jeden slušně vypadající dům ve stejné lokalitě, jenže za jednou tak veliké peníze. Domluvili jsme si tedy prohlídku, na kterou však stejně nedošlo. Nakonec jsme se s Lenčou dohodli, že hledání domku necháme na čas být. Budeme šetřit a číhat, jestli se něco vhodného naskytne. Celé hledání jsme uzavřeli se slovy: "Jen kdyby zavolal makléř s tou Heřmankou, že je volná. Do toho bychom šli." A co myslíte? No za týden zavolal - původnímu zájemci neschválili hypotéku :-). Tak jsme si domluvili prohlídku a přizvali i architekta, aby nám na to řekl svůj názor - když to vezmu zpětně,  bylo to to nejmoudřejší, co nás mohlo napadnout. Zahrada byla již značně zarostlá, místy i dvoumetrové kopřivy. Kdybych neviděl fotky, nevěřil bych, že někdy byla pečlivě udržovaná. V přístavcích a okolí za domem byla spousta palet, dílů na auta, pneumatik a jiného humusu - toho jsem se nezalekl, jen mě zaujalo, kolik toho na těch fotkách člověk přehlédne. I přesto jsme se shodli, že to sice dá práci, ale ve finále to bude zahrada, o jaké sníme. Pak jsme se přesunuli do domu a začaly se objevovat kontrasty mezi laickým a odborným okem. Já povídám: "tady v rohu je plíseň! - dům je vlhký!" Na to architekt - "Zeď v tomto místě byla příliš studená a srážela se na ní vlhkost" Já zase: "Ta dispozice je šíleně nepraktická, nelíbí se mi to" Architekt: "To mě taky ne, vybouráme to" Já: Ale vždyť je to nosná zeď!" Archtekt: "No a co? dáme tam průvlak". A dále: "Tady je prasklina!" "To je v pohodě, to už musí být dlouho. Jen to preventivně svážeme železama". No, upřímně řečeno, jít tam bez něj, tak od toho asi utečeme (jako mnoho před námi, což jsme se dozvěděl o pár měsíců později). Ale když nám architekt řekl, že dům je staticky v pořádku a má obroský potenciál být krásný a velmi prakticky řešený, dali jsme na něj. I přesto jsme si nechali víkend na to, abychom to promysleli a v klidu probrali o samotě. V pondělí jsme zavolali makléřovi, že ho bereme.