Pozemek snů aneb 50 odstínů ornice

Na začátku jsme byli otevření všemu, opravdu všemu. Hledali jsme pozemky široko daleko, v okruhu, který by šel ještě rozumně dojíždět, a který by zároveň nezničil náš rozpočet dřív, než vůbec dojde na první cihlu. Deniska projížděla inzeráty rychlostí realitního ninji, já zase mapy, územní plány a katastry. Každý den jsme si posílali tipy, volali makléřům a zkoumali, jestli ta „idylka u lesa“ není náhodou bývalý sklad pneumatik.

Měli jsme asi opravdu specifický požadavek, chceme mít prostor pro psy. A tím nemyslíme dvorek 8 × 5 metrů, kde pes udělá tři kroky a má splněno. Chtěli jsme opravdu volnost, prostor, klid. A takové pozemky prostě buď neexistovaly, nebo byly dražší než hotový barák se zlatým plotem.

Po týdnech marného hledání jsme si museli přiznat, že realita nám ukazuje prostředníček.

A tak jsme obrátili zrak k místům, která znám. K místu, kde jsem vyrůstal. Ne proto, že bych si od začátku plánoval triumfální návrat „do rodné vísky“, ale protože to zkrátka začalo dávat smysl. Myslel jsem si, že známosti udělají zázraky. Tvář jsem tam byl známá a vztahy v obci jsem měl vždy dobré.

A právě tam jsme objevili první reálnou možnost: pozemek, kterou jsme si dovedli představit jako budoucí domov. Louka, sad, prostor, klid… a jako „bonus“ bydleli hned vedle moji rodiče. ( časem naštěstí pochopil, že takto malá vzdálenost by dělala dobrotu asi jako dva kohouti v kurníku)

Jenže drobný háček, nebyl na prodej. Majitel o prodeji nechtěl ani slyšet. Stejně jako všichni v okolí razil heslo, že pozemky se neprodávají . Tvrdil, že jediná možná cesta je výměna za les. Ano, les. Nejlépe poblíž.

A tak se z hledání pozemku stalo hledání lesa. V okolí vesnice jsme začali pročesávat nabídky jako posedlí myslivci, místo srn jsme lovili hektary. Ceny byly rozmanité, ale hlavně, žádný z lesů nebyl dle požadavků. Buď byl daleko, nebo příliš malý, nebo zase až podezřele výhodný (což většinou znamená, že v něm právě aktivně řádí kůrovec s motorovou pilou).

Ani několik týdnů kombinací volání, smlouvání a porovnávání parcel nikam nevedlo. A majitel původního pozemku byl neoblomný, dokud mu nenabídneme les „přes kopec“, nemáme šanci.

Tak jsem aspoň zkusil vylepšit karmu. Vzal jsem štětec, barvu a vyrazil natřít brány na hřbitov u kostela. Ne, nebyl to výlet na hranici šílenství, prostě jsem si řekl, že když už se nedaří, třeba pomůže pár dobrých skutků, které si všimnou ti správní lidé. A i když nám to žádný pozemek nezajistilo, hřbitovní brány teď „září“ (upřímně nejsem s tou prací spokojený, zasloužilo by si to více péče) novotou.

Pár nabídek v obci se nakonec objevilo. Jedna z nich byla dokonce dům, krásné místo, velký pozemek, téměř hotové řešení ( k rekonstrukci). Ale samozřejmě, jak to bývá, objevilo se víc zájemců… a cena vyletěla jak rachejtle na Silvestra.

Po tomhle všem se píše zhruba 01.04.2024. Sen se zdál být nedosažitelný, telefonáty s makléři nevedli nikam než do spirály radosti a následné úzkosti, stavební pozemky buďto finančně likvidující nebo stavebními náklady neúnosné. Telefonát od táty, pár prohozených slov, celá věc nabrala ihned jiný směr.