Rozhodnutí stavět: Když přetekl hrnek a začala cesta za snem

Ahoj,
jmenujeme se Lukáš a Denisa. Žijeme spolu v bytě ve městě se svou věrnou československou vlčicí Bellou. Městský ruch, hluk a nedostatek prostoru pro nás i pro Bellu se postupně staly neúnosnými. „Přetekl hrnec“ a my si uvědomili, že už nechceme žít mezi čtyřmi stěnami, obklopení dopravou, betonem a extrémní lidskou hloupostí, bez možnosti si večer sednout na zahradu.

Začali jsme tedy hledat dům. Naší představou bylo najít starší nemovitost s prodejní cenou do tří milionů korun. Ideálně něco, co bychom mohli postupně rekonstruovat, upravit k obrazu svému a přitom tam i žít. Chtěli jsme místo s charakterem, které by mělo potenciál stát se skutečným domovem. A hlavně, kde bychom se my tři cítili svobodněji než ve městě a měli volné pole k rozšiřování rodiny.

Projeli jsme stovky inzerátů, absolvovali nespočet prohlídek a schůzek s realitními makléři. Ale čím víc jsme toho viděli, tím víc nám bylo jasné, že domy v této cenové relaci, jsou spíš past na peníze a trpělivost, spíše než reálná šance na důstojné bydlení.

Jedna prohlídka byla obzvlášť „výživná“. Realitní makléř nás vedl s nadšením do „zrekonstruovaného dětského pokoje“. Slibně to znělo, až do chvíle, než jsme vstoupili dovnitř. Místnost byla celá vlhká, v rozích plíseň a ve vzduchu štiplavý čpavek. Nakonec se ukázalo, že pokoj vznikl předěláním bývalého chlívku. Bez izolace, bez ventilace, ale prý připravený k okamžitému užívání.

A tak jsme to jednoho dne prostě vzdali.

Po všech těch „dětských pokojích“ v bývalých chlívkách, domcích bez podlah, s okny do zdi sousedova kurníku a s makléři, kteří i plíseň umí prodat jako designový prvek, jsme sedli, podívali se na sebe a řekli si: „A dost!“

Rozhodli jsme se, že si dům postavíme sami.

Protože pokud máme někdy bydlet ve vlhkém a zapáchajícím prostoru, tak ať je to alespoň náš vlastní sklep, který jsme si špatně zaizolovali. A pokud nám má někdy něco spadnout na hlavu, tak jedině strop, který jsme si položili sami a u kterého víme, že jsme se aspoň snažili.

Takže ano, místo nekonečných prohlídek jsme si vybrali jinou výzvu. Jít do toho od začátku, poctivě a svépomocí. Bude to dřina, pot a nejspíš i pár krizových momentů. Ale ten pocit, že každá cihla bude na svém místě proto, že jsme ji tam položili my, za to stojí.

Tím jsme ale rozhodně neměli hotovo. Právě naopak. Tím začala další šílená kapitola. Pozemek snů aneb 50 odstínů ornice