S manželkou a jedním dítětem, synem, říkejme mu třeba Míša, jsme bydleli v klidné části rušného velkoměsta (Praha). 65 m² v 7. patře nám nepřišlo tak malé, všichni měli část bytu na případnou úschovu a soukromí.
Jednoho dne se ale „poštěstilo“ a měli jsme být čtyři. Nejdřív jsme přetékali radostí, ale s přibývajícím časem do porodu nám docházelo, že 65 m² pro čtyři už není takový komfort. Tak jsme začali přemýšlet, vymýšlet, až nás napadlo — nebudeme se zbytečně zadlužovat, vždyť nám stačí udělat patro v dětském úzkém pokojíčku, a je to.
Jenže později jsme si stejně řekli: co neuděláme nyní, čeká nás za deset let, až i děti budou chtít trochu soukromí. Další nápad: tak seženeme o místnost větší byt. Koukáme, sháníme, až jednou manželka přišla s nabídkou, která se zprvu zdála dobrá, ale měla „ale“...
Podívali jsme se na to tedy zblízka a víc detailněji, navštívili byt s prohlídkou, pobavili se s majitelkou. Byt 4+1 ve 4. patře čtyřpatrového bytového domu — neoslnila nás ani výška po schodech, ani cena nemovitosti, ani první investice před nastěhováním.
Mezitím se narodila holčička, říkejme jí třeba Karolínka. Místnosti jsme museli obývat na střídačku, vestavěné skříně už nebylo kam dát, najednou i plný sklep. Věci se kupily a my museli vozit věci, které se běžně do bytu vejdou, už i na chatu na půdu. Něco jsme nechávali sezonně u našich, vašich i jiných příbuzných. S koupí nového bytu byl vyřešen plán: prodat starý za 2/3 nového, nastěhovat se do nájmu a začít s rekonstrukcí nového — rychlovka na tři měsíce: podlahy, nová kuchyň, jádro naštěstí nové jako u nás.
Jednou mě napadlo: nedáme radši ty tři miliony do přístavby na chatě? Tak jsme začali shánět, poptávat — nešlo to rychle, ale po pár vyměněných projektantech, utracených pár zbytečných tisících, jsme našli... Paní z vedlejší vesnice, s plnou praxí a dobrou recenzí. To be continued...
Sdílet 
