Rozhovor se stavebníkem Miroslavem: Při stavbě domu doporučuji používat selský rozum

Od začátku jsem chtěl dům s plochou střechou, ovšem u nás na vesnici to byl problém. První pozemek, na kterém jsme zvažovali stavbu domu, spadal do CHKO a bylo zde mnoho regulí (šikmá střecha, velikost oken atd.), na ně jsem nechtěl přistoupit.

Chtěl jsem si projekt dělat podle sebe. Jako další varianta přišel v potaz druhý pozemek rovněž od rodičů, který byl již bez regulí. Nicméně ten se nachází v bezprostřední blízkosti od středověkých hradeb. Na úřadě jsem sdělil, že střecha bude plochá a zelená, tedy porostlá vegetací, tak nám ji povolili.

Od malička jsem vyrůstal na vesnici a vždy jsem chtěl bydlet v domě. Během studií na vysoké škole jsem si vyzkoušel život v bytě, ale vůbec se mi to nezamlouvalo. S manželkou jsme také ještě před dětmi bydleli v paneláku. Pak začal Covid a my byli v bytě zavření jako v králíkárně, bylo to hrozné. Našel jsem tedy poblíž naší vesnice domek na pronájem a v průběhu stavby jsme v něm bydleli.

Projekt rodinného domu se mi formoval několik let v hlavě. Mám vzdělání ve stavebnictví a dlouhou dobu jsem si ho tak plánoval, rozkresloval a měnil. Nakonec vznikla finální verze. Tu jsem prodiskutoval se svým spolužákem, který má firmu na projekční činnost. Pomohl mi hlavně dispozičně dům uspořádat.

Z časových důvodů jsem pak vypracování projektu nechal právě na spolužákovi. Po jistých komplikacích projekt včetně stavebního povolení dotáhla jeho kamarádka.

O bungalovu jsme neuvažovali. Schody nám nevadí, hned jsme se ženou věděli, že chceme jít do patrového domu. Víceméně kvůli mým vysněným konzolovým schodům.

Dominantu našeho domu tvoří dvanáctimetrová železobetonová pohledová stěna do obýváku. Z druhé strany je na ní zavěšené konzolové schodiště, které jsem si vždy přál a mám z něj asi největší radost. Zábradlí k němu máme skleněné s dubovými nášlapy.

Vetknutí do stěny jsem prováděl sám. Schody jsem vrtal na třícentimetrové kulatiny železa. Z práce jsem si vzal jádrovou vrtačku. Každý den jsem navrtal čtyři schody. Nášlapy mi vyrobil kamarád. Pro mou manželku je teď největší radost zase zahrada.

Výkopy, desku a zdění jsem dělal sám. Stropy máme Spirolly, ty naskládal jeřáb, to byla rychlovka. Druhé patro jsem vyzdil také já a s kamarádem jsme udělali krov. Polystyren do podlahy jsem pokládal také sám.

Firma přijela na cementový potěr a na omítky, to bych dělal dlouho, podlahu jsem položil také já, a nakonec jsem skončil i u malování interiéru.  S pracemi od dodavatelských firem jsme spokojeni, chce to ale být přítomen u každé činnosti a vše si pohlídat.

První kopnutí proběhlo v březnu roku 2021 a nastěhovali jsme se přesně za dva roky. Nejvíc musím poděkovat svému tatínkovi, manželce a vlastně celé blízké rodině, kteří mi pomáhali se stavbou. Také velmi velký podíl s výpomocí má babička, která hlídala naše dva syny.

Jak jsem skloubil stavbu a práci? V létě, když bylo světlo dlouho, tak jsem na stavbu jezdil po práci. Mám firmu na výkopové práce, a tak jsem mohl využíval také mimo sezonu k pracím na svém domě. Hodně informací o stavbě domu znám z praxe, jezdím po stavbách a už jsem toho viděl hodně.

Určitě ne všechno, co je nejlevnější, je nejlepší. U nás v okolí si hodně lidí mimo obor myslí, že jsou všichni Poláci profesionálové, kteří pracují za nízké ceny. Na stavbách jsem ale viděl spíše odfláknutou práci, které odpovídala i ta cena. Chce si to vybírat ověřené firmy, a ne jít jen po ceně.

Stavitelům doporučuji hlavně používat selský rozum. Nekoukat jen do projektu, protože papír snese hodně. Popřemýšlet nad těmi věcmi, že třeba něco jde udělat jinak, jednodušeji.

Zatím jsme nic s ženou neobjevili. Možná větší zastřešenou terasu. Méně by nám svítilo slunce do obýváku.

Kolik jsme ušetřili stavbou svépomocí? Strašně moc! Slyšel jsem, že jen na metru čtverečním při vyzdívání lze ušetřit snad tisíc korun. Myslím, že přes milion to v našem případě určitě bylo.

Zda bych šel do stavby domu znovu? Určitě už ne, doufám, že ve svém domě již zůstanu. Stálo mě to několik let a hodně nervů. Ale vyplatilo se to. Nyní si to užívám, synové také – každý má svůj pokojíček. Když budou jednou chtít, tak jim rád samozřejmě se stavbou pomůžu.

Všem budoucím stavebníkům přeji hodně pevných nervů a určitě jim doporučuji, ať do toho jdou. Výsledek stojí za to!

Děkujeme Miroslavovi za rozhovor a přejeme celé rodině, ať se jim dobře bydlí.