Město už je nám malé

Vyrůstala jsem na statku, obklopená zvířaty a přírodou. Osud mě však kvůli studiu zavál do velkého města, kde jsem potkala manžela. Ten tu sice vyrůstal, ale všechen volný čas trávil u prarodičů na venkově. Bylo tedy jasné, že jednoho dne budeme chtít město opustit a děti vychovávat na venkově. A ten čas právě nastal. Už se nemohu dívat, jak na každé procházce najdeme několik použitých injekčních stříkaček či lidí pod vlivem alkoholu a drog. Pro děti chceme něco jiného, za nás lepšího.

Osobně se stavbou žádné zkušenosti nemám a manžel vyrůstající v centru města už vůbec ne. Máme však kolem sebe rodinu, která je na tom lépe a doufáme, že nám poradí. Na stavbě by nám měl pomáhat můj tatínek, který dělal zedničinu a ve volných chvílích moji tři bratři, kteří se ve stavebnictví okrajově také pohybují.

Rádi bychom zvládli co nejvíce svépomocí. Předpokládám, že se nám podaří až na střechu celá hrubá stavba. Poté využijeme známých a řemeslníků na věci jako je elektřina, odpady či topení. Jelikož však od stavby bydlíme poměrně daleko, zatím nevíme, jak vše časově zvládneme.

Bohužel nás poměrně hodně tlačí čas. Podle původního plánu jsme již nyní měli bydlet. Přišel však COVID, prudké zdražení a plány se rázem rozplynuly. Nájem, kde jsme nyní, je pouze na dobu určitou a hlavně bych byla ráda, aby mohla starší dcera nastoupit do školy, nejlépe i do povinného předškolního roku už v novém místě. Doufám tedy, že se přestěhujeme do konce srpna 2025. Prostě nejdříve, jak jen to s dětmi bude možné.

Uvědomuji si, že nás bude stát stavba hodně času, starostí i financí, ale nemůžu se dočkat, až budu moct děti pustit na zahradu, aniž bych se o ně musela obávat. Vidina odpočinku s kávou na terase také není špatná a to za to přece stojí...