Příprava na monolitický strop
Monolitický strop byl od začátku daný konstrukcí celého domu. Jeho realizaci jsem si naplánoval na srpen 2023. Ideální scénář byl mít betonáž stěn hotovou aspoň měsíc dopředu, abych si před stropem mohl na chvíli vydechnout a dát dohromady síly. Realita? Sotva týden.
Už v lednu jsem si domluvil schůzku se statikem. Prošli jsme výkresy, detaily výztuže a rovnou jsme se domluvili i na kontrolní návštěvě ve chvíli, kdy bude výztuž hotová.
Pak jsem si sedl k Excelu a začal počítat množství oceli. Stejně jako v předchozích etapách. Mám sice docela dobrou prostorovou představivost, ale stejně se mi osvědčilo kreslit si detaily ukládání výztuže – třeba spoje jednotlivých prutů. Proto, aby nebyly v místech největšího namáhání a aby se zbytečně moc neřezalo.
V květnu odešla do armovny objednávka na všechny ohýbané tvary, které bylo potřeba vyrobit – třmínky, L-ka, U-čka a další radosti – a k tomu klasicky šestimetrové pruty.
V červnu přišlo na řadu bednění. Plán byl jasný: pohledový beton. A tady jsem udělal jednu z chyb, které mě později dost mrzely. V půjčovně jsem si nechal poradit a doporučili mi hladké T-plex desky. Dokonce jsem si připlatil za nové kusy, aby byl výsledek co nejhezčí. Jako bonus jsem dostal ještě radu přelepit spoje hliníkovou páskou. K tomu se dostanu později, ale už teď můžu prozradit jedno: nikdy to nedělejte.
Na začátku srpna jsem si vzal tři týdny dovolené. V tu chvíli jsem měl pocit, že mám všechno promyšlené, spočítané a připravené. A přesně tehdy začalo peklo…
Bednění
Poskládat bednění podle plánu z půjčovny byl celkem snadný úkol.
V pátek po setmění jsem si pomocí laseru vynesl vágrys na všechny stěny tak, aby čára lícovala se spodní hranou bednicích desek, tzn. v úrovni stropu mínus tloušťka desky.
V sobotu mi přijelo pomoci asi osm kamarádů a pustili jsme se do práce. Nejdříve se vyměřily a na podlahu vyznačily pozice stojek s trojnožkou (ty jsou v místech, kde spodní nosníky začínají, končí nebo na sebe navazují). Na stojky jsme připevnili trojnožky, osadili křížové hlavy, nastavili jejich přibližnou délku, postavili je na vyznačená místa a umístili na ně nosníky. Doporučuji podívat se do technického listu nosníků, kde je uvedeno, jaký má být v místě podpěry přesah a orientace příhrad.
Jakmile byly hotové hlavní nosníky, přišly na řadu příčné nosníky druhé vrstvy. V tu chvíli jsme si znovu pomohli laserem a doladili finální výšku stojek. Následovalo pokládání desek, což už byla v podstatě rutina. Podle plánku z půjčovny to zvládne opravdu každý, kdo má aspoň trochu technické myšlení.
Pak už jen doplnit zbylé stojky v předepsaných rozestupech a za sobotu bylo hotovo. A teď to nejdůležitější – chyby, kterých jsem se dopustil:
T-plex - sice desky udělají dokonale hladký povrch betonu, ale to zároveň znamená, že vynikne každá nedokonalost. Desky jsou relativně těžké a při zmoknutí se docela slušně kroutí. Takže jsem po dešti musel hřebíky přibíjet zvednuté rohy desek.
Hliníková páska na přelepení spojů - nevím, kde na tenhle nápad v půjčovně přišli, ale je pěkně debilní. Čerstvý beton je docela silná zásada a tenký hliník sežere. Takže přesně ta místa, která jsem chtěl mít co nejhezčí byla esteticky zkažená.
Žádná improvizace - když jsem si na pomoc pozval kamarády, tak jsem měl spíš dohlížet než s nimi pracovat. Dva začali improvizovat při skládání nosníků a výsledek byl, že jsem třetinu bednění dva dny předělával. Z půjčovny je vše přesně na kus a když někde zbytečně použijete delší nosník místo kratšího, tak jinde zase bude chybět. Prostě se držet plánu!
Výztuž, husí krky a jedna zbytečná chyba navíc
O samotném vázání výztuže se nebudu příliš rozepisovat. Platí tady v podstatě stejné zásady, které jsem už popisoval v článku o základové desce. Jsou tu sice určitá specifika ale nic, co by vám statik nedokázal srozumitelně vysvětlit.
Pokud ale plánujete pohledový beton, je potřeba být při práci s výztuží výrazně opatrnější. Nepoškrábat bednicí desky, nenechat na nich otlaky a hlavně před samotnou betonáží pečlivě vysbírat všechny popadané kousky vázacího drátu.
Já jsem navíc celé bednění ještě projel wapkou, aby na deskách nezůstala rez, prach ani jiné nečistoty. Každá taková maličkost je pak na hotovém stropě vidět.
Do hotové výztuže jsem následně natahal husí krky pro rozvody elektřiny. Protože jsem neměl systémové vývodky, musel jsem trochu improvizovat. Konce chrániček jsem ucpal trochou montážní pěny a v místě plánovaného vývodu jsem husí krk „přiťuknul“ tenkým hřebíkem.
Kupodivu to bylo docela funkční řešení. Chráničky jsem pak ještě přivázal k výztuži, aby se při betonáži neposunuly, nepoškodily nebo někde zbytečně neohnuly – což by později dost zkomplikovalo protahování kabelů.
Jednu chybu jsem si ale neodpustil. Na rozvody elektřiny jsem si předem neudělal pořádnou přípravu. V časovém presu pak najednou řešit, kde přesně bude střed jídelního stolu nebo světlo nad kuchyňským ostrůvkem, zbytečně zdržuje a hlavně zvyšuje riziko chyby.
Jakmile statik a stavební dozor výztuž zkontrolovali, mohl jsem konečně objednat beton.
Betonáž monolitického stropu
Noc před betonáží byla bezesná. Hlava plná myšlenek, jestli jsem na něco nezapomněl, jestli je všechno připravené a co se může ještě pokazit. V sedm ráno ale už nebyl prostor na pochybnosti – mohlo se začít.
Přijela pumpa, začaly se otáčet mixy, lil se beton a s každou minutou tekly i peníze.
Samotná betonáž stropu probíhá v zásadě podobně jako betonování základové desky. Jeden lije beton, druhý vibruje, třetí rovná. Znovu jsem si ověřil, že práce s vibrační latí prostě není moje silná stránka, takže výsledný povrch nebyl úplně ideální.
Oproti základové desce, kde pár centimetrů betonu navíc ničemu nevadí, je u stropní desky potřeba hlídat správnou tloušťku. Naštěstí na to existuje „sofistikovaný“ nástroj – měrka svařená ze dvou roxorů do kříže. Tou se beton propíchne až na bednění a hned je vidět, jestli je vrstva betonu správná.
Jakmile beton trochu zavadl, natáhl jsem na něj bílou geotextilii a následovalo pravidelné kropení. To jsem vyřešil rozmístěním zahradních postřikovačů napojených na časový spínač. Jednoduché řešení, které mi ušetřilo dojíždění na stavbu jen kvůli kropení.
Po třech dnech jsem připravil bednění atiky, která zároveň slouží jako obrácený překlad. Další den jsem atiku zabetonoval a pak následovaly tři týdny čekání. Beton zrál a já mezitím žil v napětí, co mě čeká ve chvíli, kdy strop odbedním.
Stejně jako u každé betonáže bych i tady doporučil - dobře si dopředu promyslete, co všechno se dá udělat předem. V jednom místě mi strop podepírá ocelový sloup, který měl být vyplněný betonem. Kdybych ho vybetonoval dopředu, ušetřil bych si při betonáži stropu spoustu času i nervů.
Odbednění aneb moment pravdy
Nejdřív jsem odebral všechny stojky bez trojnožek. Potom jsem postupoval systematicky od jedné strany místnosti a postupně povoloval stojky s trojnožkami. Tím se uvolnil tlak a já mohl začít sundávat vrchní nosníky. Vždycky jsem odebral jen tolik nosníků, abych mohl vyndat jednu desku, ale zároveň tak, aby deska neměla šanci někam spadnout.
Tímhle tempem jsme ve dvou zvládli odbednit zhruba 140 m² stropu během jednoho odpoledne. Pak už následovala rutina – bednění očistit, spočítat, svázat a připravit k odvozu zpátky do půjčovny.
Zhodnocení akce
A právě v tu chvíli přišlo finální hodnocení celé akce.
Tam, kde jsem pohledový beton vůbec neplánoval a použil obyčejné žluté desky, vyšel strop překvapivě krásně. A tam, kde jsem chtěl mít dokonalý pohledový strop, jsem sice dostal beton hladký jako zrcadlo, ale zároveň flekatý a místy zničený použitím hliníkové pásky.
Ironie stavby v plné kráse.
Nakonec jsem to vyřešil jednoduše – strop jsem nechal omítnout a jako pohledové jsem ponechal stěny a strop tam, kde jsem je původně vůbec neplánoval 🙂
…no a když už jsem byl s betonem tak rozjetý, vybetonoval jsem i atiky, které klidně mohly zůstat jen vyzděné.
Proč peklo
Z výše popsaného by se mohlo zdát, že šlo o poměrně jednoduchou práci. Pro mě to ale byla jednoznačně nejhorší etapa celé stavby. Upřímně – jsem hodně vděčný manželce, že během tohohle období nepřišla s rozvodovými papíry.
Srpen 2023 byl snad nejstudenější a nejdeštivější srpen, jaký si pamatuju. Měl jsem tři týdny dovolené a hned na začátku jsem nastydl. Pracovat v takovém stavu nebylo vůbec příjemné. Úplně nejhorší ale bylo, že to byla jediná fáze stavby, kdy mě opravdu tlačil čas. Bednění bylo půjčené jen na omezenou dobu a nebyl prostor cokoliv odkládat – prostě se to muselo stihnout.
Nevzpomínám na tuhle etapu rád. Na druhou stranu, když se na to podívám s odstupem, výsledek za to stál. Oproti nabídkám realizačních firem se nám podařilo ušetřit víc než 60 % ceny. A právě takové úspory se nejvíc hodí ke konci stavby, kdy se každá koruna počítá.
Sdílet 
