Zdravíme vás stavebníci,
jmenuji se Eva a spolu s manželem (Honzou) jsme se rozhodli stavět. Tedy, já mám na starosti vše, co se projektování, dohledávání informací a vyřizování administrativy týče, manžel odsouhlasuje a vyjadřuje se ke zjištěnému a zapojuje se ve fyzicky náročnějších aspektech stavby (plánování ani organizování nemusí a není to jeho silnou stránkou, zato má více fyzické síly a než já).
Chceme stavět pasivní dům (tedy ten nejúspornější z úsporných) a protože se domnívám, že energetických úspor je třeba (a že stavět energeticky úsporně nemusí znamenat stavět dráž nebo jen o velmi málo, což za to stojí, protože se to vrátí), a také proto, že i my jsme čerpali cenné poznatky ze sdílených příspěvků, rozhodla jsem se (s nenadšeným souhlasem manžela) rovněž posdílet naše zkušenosti.
Oba jsme se narodili ve městech (Plzeň a Praha), ale oba se ve městech už od mala necítíme dobře. Oba jsme vlastně chtěli vždy z města pryč (do krajiny s krásnou přírodou, bez paneláků a s co nejmenším podílem asfaltu, a také bez množství lidí kolem) – mně ale plány na počátku mého dospělého života změnil fakt, že jsem se neplánovaně stala osamělou matkou a jako taková jsem si netroufala odlepit se od většího města (ovšem nikoliv Plzně, protože delší část života jsem nakonec strávila v Českých Budějovicích, resp. posléze v obci k nim přilepené).
Prostě jsem potřebovala blízkost školky a školy a (od určitého věku dítěte) možnost, že dítě dojede MHD do školy samo (zatímco já už jsem tou dobou třeba v práci či na cestě do ní). Nicméně zahrádka byla moje priorita odjakživa. Proto jsem odjakživa cílila na dům, nikoliv byt, i když ze začátku šlo jen malou stoletou řadovku s malou zahrádkou (za cenu bytu). Nicméně tato řadovka, v níž jsem prožila (sama, posléze sama s dcerou) 11 let, byla stále ve městě (v Českých Budějovicích). Posléze jsem ho vyměnila za větší (a pěkný) dům ve Srubci u Českých Budějovic, ale jakkoliv místo i dům bylo původně pěkné, neukázalo se být šťastnou volbou (nicméně v této fázi jsme se seznámili s manželem a začali spolu žít).
Proč jsme se rozhodli stavět?
Protože nás z našeho domu, v němž jsem se domnívala, že budu žít do konce svého života (a pět let ho dávala do pořádku, než se mi z něho podařilo udělat úsporný dům bez zásadnějších vad) vyštvali bezohlední developeři nedbající ani územního plánu ani jiných souvislostí (a zastupitelé obce nedbající o zájmy svých občanů a podporující developera – pravděpodobně ne zadarmo). Do této hořké zkušenosti nechci zabíhat (to by bylo na dlouho). Nicméně byla natolik hořká, že jsem se i já – původně opatrně se držící v dojezdu MHD (aby dítě dojelo samo do školy) odhodlala hledat mezi místy, kde jezdí nejvýš linkový autobus…
Procesu stavby domu jsem se od počátku poněkud děsila, jelikož nikdo z nás není stavař, nikdy nestavěl a dokonce to nedělal a nemá k tomu blízko ani nikdo z rodiny… Od počátku jsem věděla, že veškerá činnost na přípravě projektu domu i organizační činnost při realizaci stavby bude především na mně, protože můj manžel na toto není. Já měla sice zkušenosti s dozateplováním, opravami a dodělávkami domu (z doby, kdy jsem byla ještě svobodná a rukama mi prošly domy 2), a už jen díky tomu o stavbě domu nemám růžovoučké představy, ale právě naopak, leč ke stavbě domu od základů jsem se nedostala ani na dohled.
Ale když jinudy cesta k domu, který by splňoval naše potřeby, nevede (neb výběr z hotových nemovitostí v dostupné kategorii a cílových lokalitách dost žalostný a díky své vlastní zkušenosti vím, že koupit něco hotového = los do loterie, ať to navenek vypadá sebelépe a zkontroluje to třeba několik „skvělých odborníků“), tak co zbývá, než se výzvě postavit čelem (obavy neobavy).
Sdílet 
